Koukám kolem sebe a tělo se mi automaticky pohybuje v rytmu hudby. Překvapivě. Stojíme lehce v pozadí, kolem mě prochází spousta lidí a já je všechny upřeně pozoruji. Sluneční brýle, poloprázdné pivo v ruce, cigareta, či něco víc zelenějšího, každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A finančních schopností řekla bych. Prohlížím si klub a přemýšlím, jestli už se považovat za pamětníka, když jsem tu podruhé v životě, a to poprvé bylo už tak dávno, že si dokonce pamatuji klub před jeho (evidentně) kompletní rekonstrukcí a přestavbou. (Ano, ty biologické hodiny …)

Drumy, Drum and bass, DnB. Tři roky zpátky pro mě neznámý pojem. Hudba, kterou jsem absolutně neposlouchala a hlavně, neuznávala. Pak jsem nastoupila do SUSky a začala Gabce pomáhat s Majálesovou dramaturgií. A Bája najednou odložila růžové brýle a zjistila, že existuje tolik po světě známých lidí, o kterých nemá ani ponětí 😀
I tak mě to ale nepřesvědčilo o hodnotě tohoto odvětví.

Kvalitní muzika je pro mě prostě umění s nástroji, hra s texty, rozmanité melodie a pořádný drive na koncertech. Ne klikačka na PC s rytmem tuctuc tatuctuc ta v osmi hodinové smyčce. Ještě štěstí, že tuto část dramaturgie mohu s nejlepším vědomím a svědomím svěřit odborníkovi Matějovi. Zkuste si představit naše meetingy, které vypadají asi takto: „Mám super jména pro tuhle scénu“, říká Matěj a já přikyvuji: „Ano, ano ti jsou skvělí!“ A přitom ve skutečnosti nemám ani šajn, o kom mluví … hlavně se drž rozpočtu Matěji! 🙂

A pozor, DJ je dnes v tak dobrém rozpoložení, že jsme změnili rytmus! (Předem se omlouvám všem DnB vyznavačům za můj lehce sarkastický podtón.) Někteří se urychleně přizpůsobují a pokračují v tanečním výkonu. Čistě individuálnímu, jak zjišťuji. Každý se soustředí jen na blikající projekce před sebou a ti s dobrým zrakem rozeznají snad skrz mlhu i hlavu interpreta. Žádné opilecké klučičí nakrucování kolem osamocených dam a i těch spoře oděných slečen tady vidím poskrovnu (že by proto, že u vchodu kontrolovali občanky?). Kam se na to hrabou párty v Lodi co…. Prostě jen výrazné pohyby těla a upřený pohled kamsi dopředu. Něco jako můžete vidět na animaci níže.

Profesionálové se nebojí ani poskakování do výšin. Hlavou mi proběhne myšlenka, že s takovým výkonem bych se nemusela stydět ani na hodině Zumby, musí to být dost fyzicky náročné takto vydržet tančit celou noc. Možná, že když se ten DnB naučím poslouchat, mohla bych docela dobře shodit přebytečná kila před létem!

Půlhodiny po půlnoci dorazí hlavní hvězda. Včas a plné síle. Matrix and Futurebound. I díky tomu, že byli hlavní DnB hvězdou Majálesu 2015 jsem hrdá, že nemusím googlit, jak se vlastně píšou (stále se na sobě snažím makat, vidíte to, jo?). Posouváme se více dopředu a mě se chce té paradoxní situaci trochu smát. Co dělám v předních lajnách, když od tohoto týpka odněkud z UK neznám ani jeden song!

Vzhledem k pokročilejší hodině a možná i pomálu alkoholu v krvi (díky antibiotikům, které jsem dobrala), se od skupinky kamarádů odpojím o chystám se k odchodu. Čeká mě pár nevěřícných pohledů (ve smyslu „Jakože tak brzo??“ a „To snad nemyslíš vážně!!!“), ale pak si uvědomí, že jsem to vážné JÁ, kdo strávil na drumové akci téměř 4 hodiny a s úsměvem mě propouštějí. Mezi fůrou objetí zaslechnu něco, že příště s nimi musím zůstat až do rána, že moc děkují za mou společnost a jak to bylo strašně super. Jsou to prostě zlatíčka ♥.

Po cestě k šatně a vlastně i cestou ven z klubu mě stále nepřestává fascinovat to prostředí. Lidé jsou tou hudbou tak spojeni! I v chůzi na bar se někteří jedinci nezapomenou pohybovat v rytmu hudby. Zdá se, že jak tomu jednou člověk propadne, nemůže jinak. Je to úplně jiná komunita lidí, než jsem v životě viděla a měla možnost poznat. Miluju festivaly a koncerty, miluju hudbu. Schovávám doma lístek na Robbieho W. a přemýšlím, jakou banku vykrást, abych v dubnu mohla jet do Amstru na Eda Sheerana a mimo jiné taky, jak zůstat v dramaturgii i po ukončení školy.

Ale tohle je něco jiného. Pro ty lidi je to prostě život. Jiný svět. A tyto akce (zřejmě) určitou cestou, jak se do něj dostat. Kde člověk neřeší nic, jen přítomnost a dunění v hlavě.

Odcházím na tramvaj a přemýšlím, že bych mohla napsat článek na náš blog. A co má být vlastně jeho smyslem?

Před zhruba třemi lety se událo něco skvělého – stala jsem se členem Stavovské unie studentů a dostala se k dramaturgii a Majálesu. Díky některým lidem v unii jsem otevřela oči a zjistila, že nejen komerční hudba, kterou slýcháváme na Orionu, Impulsu a Kiss Moravě je ta jediná dobrá. Naučila jsem se poslouchat a respektovat (trochu) hiphop (dobře, stála jsem jen spíš u těch „pro holčičky“ xD) a zjistila, že i v tomto žánru lze najít umělce, kteří zvládnou rapovat i jinak než ve stylu „Hudba na p*ču a texty o ničem.“A teď jsem udělala další krok. Otevřela jsem dveře elektronické muzice.

I když ještě stále nevím, jaký je rozdíl mezi LiquidDnB, RaggaDnB, Techstep či Neurofunk, věřím, že páteční akce ve Fabriku pro mě nebyla tou poslední. A kdo ví… třeba si tyto akce brzy budu užívat tak moc jako Barča s Dášou (na fotce jmenuji zleva), budu mít přehled jako Matěj nebo jako Vojta budu… vlastně, nikdo nemůže být tak skvělý jako Vojta (interní vtípek 😀 ). SUSka vám prostě změní život.

Díky jim za skvělou akci a někdy zas!

PS: Buďte otevření novým věcem. Neustále. Protože nikdy nevíte.

PS2: Poděkování by mělo patřit zřejmě také pizzerce, neboť nese asi velkou zásluhu pro mé smíření s tímto hudebním stylem. Ono když vám to pouští každý den na šichtě po dobu dvou měsíců, asi vás to musí poznamenat.

PS3: Další krok –> metal. Třeba jednou pochopím, proč někdo má potřebu blít do mikrofonu … 😀

PS4: Tipnete si, co jsem celou dobu u psaní článku poslouchala? B)

Sdílejte také na